Voda si pamatuje

Když se setmí, voda začne dýchat jinak.
Je chladná a lákavá, klidná i nebezpečná zároveň. Skrývá vzpomínky, které se nedají spláchnout, a touhy, kterým se nedá odolat.
Stačí jeden krok špatným směrem. Jedno rozhodnutí. Jedno přikývnutí.

Protože voda si pamatuje.
A bere si zpátky to, co jí patří.

“Dobrý den, pane starosto. Mohu si přisednout?”
Zvedl jsem oči od displeje telefonu. Nemusel jsem vzhlížet příliš vysoko. Muž přede mnou byl malý. 
Když se usmál, odhalil řadu nepravidelných černo-zelených zubů. Šediny dlouhých prořídlých vlasů a huňatého kníru napovídaly pokročilý věk. 
Rozhlédl jsem se po místnosti. Kolem bylo několik volných stolů. 
“Našinec by v těchto časech ocenil lidskou společnost,” dodal smířlivě, “pokud vás to samozřejmě neobtěžuje.” 
Pokynul jsem k prázdné židli. Chlapík se jal ji odsunout. Hospodou se rozlehl skřípavý zvuk, jak nohy drhly o podlahu. 
“Zastihl vás venku déšť?” zeptal jsem se. 
Na hlavě měl ošoupanou baseballovou čepici s logem San José Sharks, posetou tmavými mokrými skvrnami. I prořídlé prameny vlasů, které mu splývaly po stranách obličeje, se leskly vlhkostí.  
“Kdepak, mě voda nepřekvapí.” odpověděl vlídně a zalovil v kapsách vojenských kalhot. 
Vtom se u stolu objevil hospodský a postavil na stůl dva orosené půllitry. S neznámým na sebe kývly a vrchní se vrátil do výčepu. 
Ti dva se znají, problesklo mi hlavou. Jak je možné, že jsem toho člověka v životě neviděl? 
V ruce se mu objevila velká fajfka. Strčil náustek mezi rty a zabafal. Už jsem se nadechoval, abych ho upozornil, že se tu nekouří. 
Místo kouře mu ale z úst vyletěla jen bílá pára. 
Zřejmě jedna z těch moderních elektronických cigaret, pomyslel jsem si. 
“Mám dojem, že se ještě neznáme, pane…” 
“Ale to víte, že známe. Jenže lidi tam dolů většinou nekoukají,” usmál se, “však to znáte.” 
V jasně zelených očích se krátce zablýsklo. 
Uvedl mě do rozpaků. Chvíli jsem nevěděl, jak reagovat na zjevnou narážku na jeho nízkou a drobnou postavu. 
“Ale to víte, já mezi lidi moc nepřijdu. Trávím nejvíc času v rybníce-“
Zarazil jsem se. Opravdu to řekl takhle? V rybníce? 
“-a vás jsem tam už dlouho neviděl. Přitom s ním prý máte nějaké plány.” 
“To je pravda,” přisvědčil jsem a pozvedl sklenici piva k ústům, “obec se bude rozšiřovat. Potřebujeme sem nalákat mladé lidi.” 
“Opravdu se kvůli tomu má rušit celý revír?” zeptal se a také se chopil svého nápoje.
“Poslyšte,” zpozorněl jsem, “nejste vy jeden z těch aktivistů, kteří chtějí projekt sabotovat, aby ochránili populaci místních žab?” 
Muž se zhluboka napil a spokojeně vydechl.
“Žáby jsou důležité,” přikývl, “ale i ryba musí mít kde smočit žábry a vážka kde roztáhnout křídla.” 
“Nezlobte se, ale s tím už se nic nenadělá. Ten projekt se dneska definitivně schválil.” 
“Ale přece vy jako starosta…“
“Rozhodla rada, ve které má starosta jenom jeden hlas,” skočil jsem mu do řeči. “Hlasoval jsem pro, jestli vás to zajímá.” 
Neznámý položil na stůl půllitr a vyskočil ze židle. Zapíchl do mě jasně zelené oči, až jsem se instinktivně přikrčil. 
Muž vyfoukl velký oblak páry a rozrušeně zamával fajfkou ve vzduchu. 
“Jenom voda vás může dovést k rozumu. Ještě si promluvíme, než měsíc sejde z oblohy.” řekl tajemný návštěvník. 
Otočil se na podpatku a odkráčel směrem k východu. 
Udiveně jsem sledoval, jak mu z cípů vykasané košile kape voda na podlahu. Když se za ním zabouchly dveře, pohlédl jsem na hostinského. Ten ve výčepu jen lhostejně krčil rameny. 

“Jenom voda vás může dovést k rozumu!”

Už se stmívalo, když jsem vyšel z místního hostince. 
Plíce mi naplnil vlahý letní vzduch. Teprve v tu chvíli se naplno projevila vypitá piva a hlava se mi trochu zatočila. 
Lehkým krokem jsem se vydal kolem vesnice směrem k lesu. Byla to sice delší cesta, ale krátká procházka mi neuškodí. 
Okolní pole postupně pohlcovala tma. Stromořadí splývalo v jednu velkou černou stěnu. Špičky stromů se rýsovaly jako hroty mířící k obloze. 
Už už jsem se chystal zabočit zpátky ke vsi. Vtom se za mnou ozval ten zvuk.
Šustění trávy ke mě doléhalo z polí, ačkoliv bylo úplné bezvětří. 
Jako by se něco prodíralo mezi vysokými stébly. 
Ohlédl jsem se tím směrem, ale tma už byla příliš hustá. 
Jak se to blížilo, slyšel jsem jasně dupot těžkých končetin na zkypřené půdě. 
Sáhl jsem do kapsy pro telefon, abych si posvítil. 
Může to být divoké prase. Nebo velký zatoulaný pes. 
I přesto jsem cítil, jak se mi ježí chloupky na zátylku.
Náhle zvuk ustal. Ať přede mnou bylo cokoliv, přestalo se to hýbat.
Rozhostilo se ticho. Svítil jsem telefonem do tmy. Všechny smysly v pohotovosti. 
Světlo ale s bídou dopadalo jen na okraj pole. Náhle se stébla trávy rozechvěla. 
Ozval se divoký, nelidský řev. Ustrnul jsem a srdce se mi prudce rozbušilo. 
Řev se ozval znovu a v ten moment něco vyrazilo proti mě. Jasně jsem viděl, jak si něco velkého a černého razí cestu přerostlou polní trávou. 
Otočil jsem se a dal se na útěk směrem k lesu. 
Telefon mi vyklouzl z ruky a spadl na cestu. Nechal jsem ho tam. 
Za mnou se ozýval dupot a zlověstné funění.
Běžel jsem, co mi síly stačily. Ale ta věc byla rychlejší. Přibližovala se. 
Skoro jsem na sobě cítil její smrdutý dech. Představoval jsem si slinící tlamu velkého medvěda, jak cení tesáky. 
Nebo vzteklého divočáka, který se za běhu sklání, aby mě nabral kly. 
“Pomoc.” chtěl jsem zařvat, ale z hrdla mi uniklo jen přidušené zachroptění. 
Dupot byl už těsně za mnou. Něco se mi lehce otřelo o kotník. 

Utíkal jsem před něčím, co nemělo název. A možná ani tvar.

Poběž sem, honem! 
Ten hlas nepřišel zvenčí. Ozval se přímo v mé hlavě. 
Sem za tebou nepůjde. Bojí se vody. Bojí se nás. 
Rychle jsem zabočil na stezku, která vedla polem přímo k rybníku u lesa. 
Ve vzduchu se objevil známý pach stojaté vody. 
Když jsem spatřil měsíční světlo odrážející se na hladině, dupot za mnou se začal vzdalovat. 
Kousek před břehem rybníka moje nohy vypověděly službu. Dopadl jsem na kolena přímo do lepkavého bahna. Ve spáncích mi tepala krev. Sípavě jsem lapal po dechu. 
Za mnou se znovu ozval ten děsivý řev. Tentokrát byl jiný. 
Už nebyl tak dravý jako před tím. Rezonovala v něm naštvanost a porážka. 
“Neboj. Tady jsi v bezpečí.” 
Byl to stejný hlas, který se mi před tím ozýval v hlavě. Hravý. Konejšivý. 
Zvedl jsem unavené oči od země a pohlédl na pohádkový výjev před sebou. 
Seděla na kameni, zahalená jen do měsíčního svitu. 

V tu chvíli jsem pochopil, že mě neláká voda. To ona mě volá.

Dlouhé kudrliny rusých vlasů jí splývaly přes ramena až k pasu. 
Hedvábně bledá pleť kontrastovala s okolní temnotou.
Na hlavě měla věnec z polního kvítí. 
Smaragdové oči na mě zvědavě hleděly, zatímco jsem se na kolenou v bahně stále snažil popadnout dech. 
“Co to… co to…” marně jsem se snažil uklidnit, “co to bylo?”
“Pojď blíž,” usmála se a ladně ke mě vztáhla ruku. Jeden prst se zakýval ve vzduchu. 
Ztěžka jsem se postavil a vykročil k nahé dívce na kameni.  
Asi jsem po cestě musel upadnout, pomyslel jsem si. Zakopl jsem a praštil se do hlavy. Teď ležím někde v bezvědomí a sním o pohádkových příšerách a zrzavých éterických bytostech. 
Špinavý, upocený a na kraji sil jsem stanul před dívkou. Položila mi dlaň na hrudník. V ten moment, jako bych dostal ránu pěstí. 
Padl jsem zpátky na zadek. 
S vyvalenýma očima jsem hleděl vzhůru. Ona se smála tichým, rozpustilým smíchem.
Ten zásah byl esencí čisté energie, kterou moje tělo nedokázalo najedou zpracovat. Postavil jsem se na nohy. Únava zůstala v trávě. Plíce se naplnily vzduchem a moje srdce tlouklo klidně, sebejistě. 
V rozkroku jsem cítil silnou erekci. 
“Říkají mi Šárka,” řekla a postavila se, “a muži mi za záchranu obvykle děkují.”
Pohodila hřívou ohnivých vlasů. Tím pohybem odhalila malá, pevná ňadra. Pod plochým bílým bříškem se rýsoval trojúhelníček chloupků, stejně ohnivých jako její kadeře. 
Přistoupil jsem blíž: “Jak ti můžu poděkovat?” 
Pohledem sklouzla dolů k bouli na mých kalhotách. Znovu se ozval ten rozverný chichot. Potom mě stiskla v ruce. Její stisk byl pevný a chladný. Studený jako voda v rybníce. 
“Dej mi ze sebe to nejlepší,” řekla tiše, “a možná tě nechám odejít.” 
Naklonil jsem se k polibku. Její rty byly také chladné. Ale jazyk měla ohnivý a dychtivý. Vklouzl mi do úst a já mu nedokázal vzdorovat.
Kousla mě do rtu. Její zuby byly ostré. 
Pak se něco změnilo. Moje mysl se vzdalovala a vracela zpět. Na okamžik jsem všechno viděl shora. 
Jako noční pták, který pozoruje neznámého trhana líbajícího nahou dívku na břehu rybníka. Ona k tomu místu vzhlédla, snad to věděla. 
Přísahal bych, že na mě mrkla. A její oči se zaleskly rudou barvou. 
Vzápětí jsem byl zpátky. Oddával jsem se dravému polibku a prsty proplétal v husté džungli jejích rudých vlasů. 
Odtáhla se. Vzala do dlaní moje ruce a podívala se mi zpříma do očí. Vedla mě blíž ke břehu rybníka. Cítil jsem, jak mi voda vtéká do bot.
Hlava se mi zatočila a pohled se rozostřil.
Olízla si rty. Jazyk měla rozeklaný jako had. 
Nebo se mi to jen zdálo? 
Po tom polibku jsem měl pocit, jako bych užil nějakou neznámou substanci. Má mysl byla omámená, ale ostatní smysly ostré a citlivé. 
Vedla mé dlaně na svá ňadra. Zatímco jsem je hladil, ucítil jsem její dotek na svých zádech.
Nehty rusovlásky se prodloužily a změnily v ostré drápy. Páraly a trhaly mé oblečení na kusy. Na kůži zanechávaly tenké rudé proužky. 
Pálilo to a štípalo. Skrze drobné ranky se mi do žil vléval divoký žár. 
Stál jsem tam nahý, odevzdaný a tvrdý. Zároveň jsem vypadal, jako bych prošel trním. 
Udělala krok vzad. Zvedla jednu nohu a opřela ji o kámen.
“Pojď” řekla klidně “už víš, co chceš.” 
Klesl jsem na kolena přímo do vody a bláta. Sklonil jsem hlavu a nechal se vést. 
Její chuť byla nepopsatelná. Divoká jako rozbouřená řeka, ale jemná jako horský pramen. 
Držela mě pevně. Smála se a ten ďábelský zvuk se nesl po hladině rybníka. 
Nevnímal jsem, jak se mi kolena boří hlouběji do bahna. Vnímal jsem jen vodu a její blízkost.
Náhle mě popadla za ramena a zvedla na nohy, jako bych byl jen pírko.
Objímala mě a tiskla k sobě. Její zuby se mi otřely o ret a já ucítil kovovou chuť krve. 
Nevyděsilo mě to. 
Naopak. 
Věděl jsem, že ztrácím soudnost. A přesto jsem ji nechtěl pustit.
Vedla mě dál do rybníka, až jsem byl po pás ve vodě. 
Cítil jsem, jak se mi ryby otírají o nohy. Měsíční svit se leskl na hladině a v rákosí monotónně kuňkaly žáby. 
Pak zmizela pod hladinou. 
Zaúpěl jsem, když mě její ústa pohltila. 
Kolena se mi podlamovala a srdce tlouklo jako splašené.
Podíval jsem se dolů a nevěřil vlastním očím. Pod hladinou se svět rozpadal. 
Sametová kůže se měnila v rybí šupiny. Ruce v ploutve. Rudé vlasy v pruhy vodních řas. 
Když se vynořila, byla opět dívkou. Oči jí zeleně svítily. Uprostřed pulzovaly dvě červené tečky. 
“Jsi připravený?” 
Neuměl jsem přestat. Nechtěl jsem.  
Ať už mě tam dole čekalo cokoliv, chtěl jsem si to vzít. 

Některým touhám se nedá ubránit. I když vás stáhnou ke dnu.

“Ano! Chci to všechno!”
Stáhla mě pod hladinu a svět nad námi zmizel.
Tam jsme se spojili a čas se rozpadl.
Její ruce byly všude. Jako chapadla chobotnice. 
Držela mě pevně. Příliš pevně na to, abych se se dokázal vytrhnout.
Pohybovali jsme se pomalu a klidně. Jako voda, která si vybírá cestu. 
Jen občas mě pustila výš, abych se nadechl. 
A pak mě znovu stáhla dolů. 
Zdálo se, že voda nad námi bublá a vaří. 
Tlak sílil. 
Moje tělo se napnulo jako struna. Svaly se stáhly.  
Cítil jsem, že se blíží závěr. Možná víc něž jeden. 
Až to přijde, ona už mě zpátky nad hladinu nepustí.
Všechna stavidla se otevřela. Ovládl mě proud, který nešlo zastavit. 
Voda mi vrazila do plic a udusila můj výkřik slasti. 
Rusalka se pod vodou smála a táhla mě dolů ke dnu. 
Klesal jsem s ní. V extázi odevzdaný. 
A na sklonku života.  
V tu chvíli k nám připlulo něco velkého. Snad sumec.
Vyprostilo mě to z její náruče a táhlo pryč. 
Nahoru. Ke světlu. 
To už se mi ale stmívalo před očima a ztrácel jsem vědomí. 

Všechna světla se rozzářila. Pak už byla jenom tma.

Probral jsem se na břehu. 
Ležel jsem v bahně a vykašlával vodu z plic. Každý nádech mě bodal v hrudi.  
Nade mnou stála majestátní postava. Velká. Svalnatá. 
Kůže kluzká a zelená jako tělo úhoře. 
Díval se na mě jasně zelenýma očima. 
Nad rty se chvěly dlouhé vousky. 
Ačkoliv změnil svou podobu, poznal jsem ho. Byl to ten muž z hostince.
Rusalka se krčila opodál, napůl ponořená ve vodě. 
“Je můj.” řekla uraženě. 
“Ticho!” zaburácel vodník, až se hladina rybníka zachvěla.
Potom se obrátil zpátky ke mě. 
“Rusalky jsou potvory,” řekl konejšivě, “neznám muže, který by odolal.” 
“Tys mě sem přivedl” vydechl jsem. 
“Zachránil jsem ti život a právě to by sis měl pamatovat.”
Potom se rozhlédl po hladině rybníka. 
“Komu se jednou dostane voda do plic, patří mě.” 
Podíval se mi zpříma do očí. V jeho pohledu byla taková síla, že jsem si přál navěky se zavrtat do bahna. 
“Rybník tady byl a bude!”
Polkl jsem a v hrdle stále cítil pachuť stojaté vody.
Pohlédl jsem na rusalku a pak zpět na vodníka. 
Oni nezapomenou. 
A voda taky ne.